Další zápas mě zavedl do Lukavice Oproti tomu, co si pamatuju před 15 lety, tak tady mají krásný hřiště.

Já prostě miluju ten vesnickej folklór, už hodinu před zápasem se ze stánku ozývá: „Píííííívo!“ Slečna výčepní tak svolává své štamgasty, že jako otevřela okýnko, že jako asi chlazení nezamrzlo a je připravená natočit píííívo A do toho grilmaster rozpaluje gril, aby se pod pergolou mohla rozvinout ta typická fotbalová vůně lehce připálených klobás. Nebyl by to správný fotbal, kdybych domů nepřijel načuchlej, že jo

Ale k zápasu…

Kromě nás přijel do Lukavice i Borohrádek. My pískat, oni hrát, abychom si rozumněli. A tak mě hned mezi dveřmi zastavil týpek, který se poznal v minulém deníčku. Což mě teda upřímně těší

Pršelo, zima byla, fuj hnus fialovej. No nic, nedá se svítit, jdeme na to, ať je to za náma

Vlastně klidnej zápas. Za zmínku stojí 37. minuta. Nejzkušenější hráč Borohrádku na půlce nesmyslně zajede do protihráče, jasná žlutá – vyřešeno ve vteřině. Odchází a celkem nahlas říká: „Ty vole, to si děláš pr**l!“ Samozřejmě domácí slyší něco jiného a rázem musím poslouchat brééčení: „Tak von tě pošle do p*če a ty ho nevyloučíš!“

Bože můj, kromě pravidel fotbalu, abychom pískali i kurzy anatomie, ne?

Nedal jsem se. Nejsme na kroužku paličkování

Další krásný vesnický moment nastal těsně před poločasem. Na hřiště vběhnul pes.

Asi nevěděl s kým domácí hrajou

Druhej poločas úplně v klidu. Jen si říkám, že každý mančaft má v týmu nějakého remcala. Jakože prostě furt prská. Ať písknu, co písknu, vždycky kecá. Třeba i slušně, ale kecá.

Ale to k fotbalu vlastně patří a baví mě to.

Domácí vyhráli 6:2. Celkem přesvědčivě. Pozvali nás na limonádu a klobásu do své fotbalové klubovny. To je čest…

Sedíme s asistentem trenéra domácích a ten mi povídá: „My z tebe měli strach, oni říkali, že se nebojíš dávat červený karty!“

Fotbalu zdar

P.S.: Díky za podporu čáryfukům Kubovi Chaloupkovi a